Zajímavosti o městě

Významné osobnosti

Václav z Ludanic

Panský rod Ludaniců pochází z Uher a někdy v 15. století se usadil na Moravě. Ve znaku měl letící husu (maďarsky lud) v modrém poli, později labuť. Tento rod byl spřízněn s předními panskými rody na Moravě a zastával četné úřady v zemi. Byl to rod šetrný a hospodářský. Měli hodně panství a statků, patřily jim: Rokytnice, Veselíčko, Chropyně, Kvasice, hrad Helfštýn, Lipník nad Bečvou, hrad Veveří, Jemnice, Luleč, Jaroměřice aj.

Nejslavnějším z celého rodu byl Václav z Ludanic. Ač přívrženec jednoty bratrské, byl zcela oddán králi a jako moravský markrabě (v letech 1541-56 byl tedy prvním mužem v markrabství po českém králi – markrabská činnost totiž zcela splynula s královskou v jedné osobě) prosazoval jeho zájmy na Moravě. Morava tak díky Ludanicovi byla nejen nejsamostatnější, ale byla to vlastně stavovská republika v čele s moravským zemským hejtmanem, odpovědným jen králi.

Václav z Ludanic zasedal i jako přísedící na mimořádném soudě, který tvrdě trestal účastníky prvního protihabsburského povstání z roku 1547, jehož se Morava nezúčastnila. Ale přes veškerou oddanost králi byl také horlivým obhájcem moravských stavovských práv a svobod, zejména svobody náboženského vyznání.

Za doby působení Václava z Ludanic na území Chropyně (období je shodné s obdobím doby úřadu moravského hejtmana na území Chropyně) byla obec povýšena r. 1535 Ferdinandem I. na městečko s právem dvou jarmarků a týdenního trhu, bylo zřízeno bratrské gymnázium, do kterého chodili mladí příslušníci významných moravských rodin, aby se zde vzdělávali.

K jeho osobě a víře se váže krátký příběh: Když král Ferdinand I. v roce 1550 naléhal na brněnském sjezdu na moravské stavy, aby postupovaly přísně proti jednotě bratrské, luteránům, kalvinistům, novokřtěncům a jiným sektám, postavil se pan z Ludanic tvrdě na odpor a pronesl památná slova: „My všichni ani na vlas od svého přesvědčení neustoupíme, a já sám raději hrdlo své nasadím, než abych se své víry vzdal. Dříve Morava v ohni a popele zahyne, než aby utrpěla nějakého ve víře nucení“. Když král chtěl uplatnit svou autoritu a vyzval ty, kdo by chtěli jeho návrh podporovat, uposlechlo, ač na sněmu byla převala katolíků, jen sedm osob. Václav z Ludanic pak přečetl znění královské přísahy a pobouřený Ferdinand musel sněmu slíbit, že svou přísahu z roku 1527 neporuší. Poté moravský markrabě, následován moravskými stavy, okázale opustil sněmovní síň.

Jeho smrtí vymřel rod z Ludanic po meči a smrtí jeho dcery Kateřiny, provdané za posledního Rožmberka Petra Voka, i po přeslici.

Antonín Ugwitz

Antonín Ugwitz patří obětavé a národnostně uvědomělé české učitele přelomu 19. a 20. století. Ač rodák z Prostějova (*1854), stal se pro něho velmi blízkým kraj kolem Nového Jičína. Od roku 1886 do roku 1899 totiž působil v Žilině – německé vesnici u Nového Jičína. Krátce po svém příchodu se tam zapojil do organizování českého národního života a podílel se na založení a činnosti řady českých kulturních a hospodářských spolků. V roce 1898 vydatně přispěl k oslavám 100. výročí narození Františka Palackého. Celý život se aktivně věnoval své zálibě – historii. Přesněji řečeno, nešlo u něj ani tak o zálibu, ale o součást jeho národního vyhraněného českého povědomí, kdy prostřednictvím historických faktů stavěl hráz německé rozpínavosti v oblasti, v níž žil.

To bylo možná také důvodem k tomu, že byl roku 1899 přeložen do Chropyně, kde nastoupil jako učitel na místní obecné škole. Z Chropyně odešel v roce 1903, kdy kvůli svému zdraví požádal o přeložení. V letech 1903 – 1907 vystřídal postupně školy v Přerově a Tovačově. V roce 1907 odchází do Prahy, kde ve svých 53 letech podléhá těžké nemoci.

V době, kdy Ugwitz působil v Chropyni, byla Chropyně velkou vesnicí, či spíše městečkem, s 315 domy a 2549 obyvateli, z nichž pouze 36 se hlásilo k německé národnosti. Šlo o vyspělou zemědělskou obec (katastr 1826 ha; v obci bylo 71 koní, 538 ks skotu a 400 ks bravu) napojenou na železniční síť (Kojetín – Přerov). V obci byl velký akciový cukrovar, mlýn, pila a různá drobná řemesla.

Jako učitel neměl Antonín Ugwitz problémy. Výborně jej charakterizoval A. Otáhal Plešovský: „Byl výborný učitel, který svoje povinnosti školní konal svědomitě, tak, že přes všecku jeho mimoškolní činnost a neohroženost vlasteneckou školské úřady nikdy si na něho netroufaly s onou rozhodností, která bývá postrachem duší slabých a poddajných. Těchto vlastností Ugwitz neměl.“

Antonín Ugwitz ani po příchodu do Chropyně nepřerušil svá vlastivědná bádání. Svůj volný čas věnoval jednak zpracovávání řady materiálů, vztahujících se k Novojičínsku, k němuž si zřejmě vytvořil hluboký osobní vztah, jednak začal studovat materiály k dějinám Chropyně. Faktem je, že na každém novém místě svého působení se okamžitě vrhal do poznání historie místa a v této historii se dokázal také rychle zorientovat.

Důvod, proč je Ugwitz zařazen mezi významné osobnosti města, však spočívá v tom, že za svého chropyňského působení zpracoval a zveřejnil první přehled dějin městečka. Stalo se tak roku 1902, kdy v novinách Hlasy z Hané, vydávaných v Prostějově, vyšlo postupně osm pokračování „Paměti Chropyně“. Paměti, svědčící o značné autorově píli, zachycují osudy městečka od nejstarších dob; vlastní líčení dějin Chropyně sahá do 13. století. Vedle literatury vycházel ze studia pramenů, především z materiálů uložených v obecním archivu a v zámeckém arcibiskupském archivu v Kroměříži. Jeho práce se přiřazuje k těm vlastivědným dílům, která v prvých letech dvacátého století vznikala díky činnosti uvědomělých, vlastenecky smýšlejících českých učitelů, kněží a úředníků na několika místech regionu. Ugwitz po svém novinovém publikování vydal vlastním nákladem tyto dějiny i jako drobný spisek pod názvem „Paměti městečka Chropyně“, jehož cena činila 30 haléřů; výtěžek měl být věnován na výstavbu místní sokolovny.

Při hodnocení činnosti Antonína Ugwitze v Chropyni se můžeme ztotožnit se slovy, zveřejněnými na konci krátkého nekrologu publikovaného v Selském archivu: „Jakožto prostý učitel vykonal práci hodnou naší úcty, tudíž zasloužil si vděčné paměti.“

P. Jan Vévoda

patří neomylně k nejvýznamnějším lidem, kteří kdy v Chropyni žili a kteří se zasloužili o její rozvoj. Spolu s bývalým starostou Antonínem Homolíkem patří dodnes k nejuznávanějším osobnostem města.

Narodil se 22. února 1872 v Bystřici pod Hostýnem. Vystudoval gymnázium v Přerově a ve Valašském Meziříčí, kde v roce 1892 maturoval. Podle výsledků je zřejmé, že patřil mezi slabší studenty – opakoval pátou třídu; doklady však neuvádějí proč.

I když měl na maturitním vysvědčení z češtiny a latiny dostatečnou a z náboženství chvalitebnou, rozhodl se pro životní dráhu katolického kněze. Bohosloví studoval v Olomouci, kde byl 5. července 1896 vysvěcen na kněze. Hned poté byl ustaven kooperátorem na Valašsku, ve vsi Halenkov poblíž Vsetína. V místě působil do 17. srpna 1899.

Novým a po celý život zbývajícím působištěm se pro něj stalo hanácké městečko Chropyně. Jako výpomocný kněz, kooperátor či kaplan byl podřízen chropyňskému faráři Josefu Doležalovi, působícímu v obci od května 1893; v roce 1914 jej v uvedené funkci vystřídal. Na místě faráře pak ovlivňoval duchovní i veřejný život obce po další čtyři desetiletí. Můžeme-li soudit, byl v místě se svým postavením lokálního kněze spokojen; po vnějších oceněních či po kariéře v lůně církve netoužil. Ocenění se mu také dostalo poskrovnu, až při jeho šedesátinách, kdy byl olomouckým arcibiskupem jmenován konsistorním radou.

Jan Vévoda byl člověkem nesmírně činorodým. Výrazným rysem jeho aktivit zároveň bylo, že v nich leckdy spojoval své zájmy a záliby osobní s působením veřejným. Byl například vášnivým stoupencem a propagátorem nového vynálezu, kinematografu; v roce 1905 docílil výstavby velkého sálu pro Katolickou jednotu, kterou založil, ve kterém se kino mohlo hrát. Jeho zaujetí pro věc bylo takové, že vymohl pro Katolickou jednotu již v podmínkách samostatné republiky kinolicenci a tak bylo od roku 1919 zřízeno v uvedeném sále trvale kino „Haná“, vybavené dokonce dvěma stroji a promítající pravidelně každou neděli.

Zmiňovaný sál a budova vůbec sloužila krom jiného i pro potřeby tělocvičné organizace „Orel“, jejíž místní sdružení Vévoda v Chropyni v roce 1908 založil. Činnosti v ní se také dlouhodobě věnoval a v roce 1932 byl zvolen i jejím starostou. Hlavním cílem jeho působení v Orlu se však stalo vybudování velkého sportovního stadionu za chropyňským zámkem. Záměr se mu podařilo realizovat už před první světovou válkou, bez státní subvence, jen díky pomoci členů organizace.

Zaujetí pro sport u Vévody souviselo patrně úzce s jinou jeho aktivitou. Byl totiž nadšeným turistou a cestovatelem. V mladších letech sjezdil prakticky celou Evropu a nevynechal ani vzdálené Špicberky, kde při svém pobytu v roce 1931 dokonce sloužil půlnoční mši. Navštívil i některé kraje Asie a Afriky. Při cestách pořizoval četné fotografie, nad nimiž pak často v Chropyni besedoval.

Některé z těchto cest měly spíše pracovní než odpočinkový charakter. Jan Vévoda byl totiž známým představitelem a stoupencem družstevního hnutí. Významně se angažoval především při zřizování venkovských peněžních ústavů, Raiffeisenek. Do kontaktu s hnutím Raiffeisenek přišel Vévoda už na svém prvním působišti, valašském Halenkově a po svém příchodu do Chropyně již v dubnu roku 1900 založil „Spořitelní a záloženský spolek“ v nedalekém Záříčí. V samé Chropyni vznikla Raiffeisenka jeho přičiněním až v roce 1907. Důvodem byl patrně krach v místě působící Občanské záložny v roce 1901 a následná nedůvěra občanů.

Bohužel všechny stránky jeho osobnosti známe jen málo. Stejně tak málo známe dvě či tři poslední desetiletí jeho života, ukončeném smrtí v Chropyni 17. prosince 1955. Snad se postupně objeví dnes chybějící archivní zdroje, z nichž bude možno jeho profil nastínit obsáhleji a výrazněji. V každém případě to byl ne příliš významný kněz v církevní hierarchii, který dokázal v životě převést proklamovanou lásku k bližnímu v praktickou činnosti, jejímž odrazem bylo povznesení nejen duchovního a kulturního života jednoho hanáckého městečka, ale také výrazný příspěvek k ekonomickému a hospodářskému povznesení moravského venkova vůbec.

Emil Filla

Přesné datumy jeho narození a úmrtí jsou zahaleny rouškou tajemství. Ve spoustě zdrojů se uvádí datum jeho narození 4. dubna 1882 v Chropyni, v rodině železničního úředníka. V naší matriční knize najdeme zápis s potvrzením výše uvedeného, avšak s datem 3. dubna 1882. Dětství však prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu a byl zaměstnán jako úředník pojišťovny. Vrozené výtvarné sklony jej přivedly r. 1903 do Prahy ke studiu na Akademii výtvarných umění u F. Thieleho a V. Bukovace. Po třech letech školu opustil nespokojen s konvenčními metodami a náplní výuky a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl sám hledat novou cestu k výtvarnému vyjádření pocitu a procítění současné reality.

Tak začala životní i umělecká dráha jedné z nejzajímavějších postav našeho moderního výtvarného umění – a možno říci, že i naší kultury vůbec. Je totiž zřejmé, že mnohotvárná činnost Emila Filly – malíře, sochaře, grafika, básníka, výtvarného teoretika i filozofa, sběratele, redaktora, organizátora a dokonce i diplomata – formovala výrazně směřování našeho kulturního dění krátce před první světovou válkou a zejména v období meziválečném.

Filla cestoval po Francii, Itálii a Německu. Po válce se usadil v Paříži, kde se stýkal s Picassem, Chagallem, Apollinairem a dalšími. Kubistické období u Filly začalo r.1910 a souvisí s ideovými vztahy jeho k dílu Picassovu. Od r. 1912 se datuje Fillovo časté tvoření různých "zátiší". Snad měl na volbu motivů vliv jeho častý pobyt v Holandsku. Samému holandskému zátiší věnoval Filla později článek r. 1924 ve "Volných směrech". "Zátiší s podnosem a sklenicí" (1913), "Zátiší s rybou"(1915) "Zátiší s kouřící dýmkou" (1918) atd. Jako grafik tvořil Filla litografické portréty, zátiší, lepty, suché jehly a dřevoryty. E. Filla se účastnil velkého množství výstav. Převážně "Mánes", "Osma".

V roce 1913 se Filla oženil, jeho manželkou se stala dcera profesora filozofie na pražské univerzitě Hana Krejčí, která mu byla ideální partnerkou a nerozlučnou celoživotní družkou. První světovou válku prožil v Holandsku, účastnil se odboje českého lidu pod vedením T. G. Masaryka. Spolupracoval na projektu vzniku ČSR, po válce byl velvyslaneckým radou v Holandsku. V roce 1920 se vrátil do ČSR, učil na UMPRUM, vystupoval jako politik, maloval. Vzrůstající nebezpečí fašismu koncem 30. let probudilo ve Fillovi humanistické postoje. Za svoji činnost proti fašismu byl uvězněn v koncentračním táboře v Dachau a později v Buchenwaldu. V r. 1945 vystavuje v "Mánesu" své obrazy a kresby dosud nevystavované z let 1938-1939, jejichž náměty byly vesměs vzaty z okruhu Bojů a zápasů.

V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Vystupoval proti komunismu a byl dislokován z Prahy na vesnici Peruc. Zemřel 5.10.1953 v Praze. I zde je rozpor s naší matriční knihou, kde je uvedeno datum úmrtí 6.10.1953 v Praze. Po jeho smrti zasáhla KSČ a o Fillovi se celých 40 let vůbec nemluvilo. Jeho obrazy z pozůstalosti byly uloženy v Národní galerii v Praze, v roce 1983 byly přemístěny do Chropyně. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se v 90. letech část jeho tvorby přesunula zpět do Národní galerie v Praze.

dr. Emil Axman

Narodil se 3. června 1887 v Ratajích, v učitelské rodině. Otec Vilém tam působil téměř dvacet let; až do roku 1893, kdy se stal ředitelem školy v Chropyni. Toto městečko, známé především svou tradicí o králi Ječmínkovi, se tak stalo místem Axmanova mládí, místem, na něž rád vzpomínal a k němuž se vracel i v dobách, kdy byl již stálým obyvatelem Prahy.

V letech 1898 – 1906 studoval Emil Axman na kroměřížském gymnáziu. Ovlivněn bohatou kulturní tradicí města, ale i vynikajícími učiteli, mezi něž patřil především zakladatel Pěveckého sdružení moravských učitelů Ferdinand Vach, věnuje se aktivně zpěvu a hře na klavír. Pod vlivem Julia Rauschera odchází do Prahy s předsevzetím studovat hudbu. Studia končí r. 1912 doktorátem filozofie a o rok později nastupuje do knihovny Národního muzea s cílem zpracovat zde hudební archiv, aby této práci zůstal věrný po celý život. V roce 1945, bezprostředně po osvobození, byl jmenován i ředitelem Národního muzea. Těžká nemoc mu však nedovolila vykonávat tuto funkci příliš dlouho.

Axman byl však v první řadě hudebním skladatelem, organizátorem a kritikem hudebního dění, projevujícím se výrazně ve dvacátých a třicátých letech. Trvalým zdrojem jeho inspirace byla přitom Morava, zvláště kraj kolem Kroměříže. Moravské inspirace se vinou celým jeho dílem, zakotveným v domácí české tradici, i když pracuje moderními skladebně technickými prostředky. Byl duší Spolku pro moderní hudbu v Praze, uplatňoval se jako bystrý hudební kritik a hudební skladatel. Od roku 1928 byl členem Akademie věd a umění. Vytvořil řadu velkých kantát (Balada o očích topičových, Sobotecký hřbitov, Stabat Mater aj.), symfonických děl, řadu písňových a sborových skladeb, ale i variací lidových písní či skladeb. Na provádění jeho symfonických, kantátových i komorních děl se podíleli přední interpreti i vynikající sborová tělesa.

Axman se často vrátil k Chropyni a k jejímu místnímu folklóru, z nějž zachytil např. vojenské písně (1914). Tradice Ječmínka, tradice Hané se odrazila i v několika skladbách souboru Moravské tance (Šáteček, Tovačov), vznikajícího r. 1939 zčásti v Chropyni. Je proto pochopitelné, že městečko Chropyně jej v roce 1933 jmenovalo svým čestným občanem a Axman v roce 1946 složil na poctu tomuto vztahu Znělku městečka Chropyně pro dechové nástroje.

Celý život zůstal Axman věrný svému rodnému kraji. Rozměrné sborové a písňové kompozice s tématickou národní, slovanskou a všelidskou, nástrojové koncerty, skladby inspirované lidovými texty moravské provenience završují po 2. světové válce jeho rozsáhle skladatelské dílo, předčasně uzavřené krutou nemocí. Emil Axman zemřel v Praze 25. 1. 1949. Roku 1933 byl jmenován čestným občanem Chropyně.

Prof. Miloslav Buček

je zakladatelem a tvůrčím vedoucím Pěveckého sboru Masarykovy univerzity. Narodil se 28.5.1931 v Chropyni, kde pod vedením svého učitele Františka Kašpera (žáka Leoše Janáčka) rozvíjel své schopnosti a dovednosti hrou na klavír, na varhany v chrámovém prostředí, zpěvem v místním spolku a také hrou na housle v amatérském orchestru.

V roce 1946 byl přijat na brněnskou konzervatoř, kde studoval obor varhany ve třídě prof. Vladimíra Hawlíka. Vysokoškolské vzdělání absolvoval na JAMU v Brně oboru hry na varhany u prof. Františka Michálka a Josefa Černockého. V průběhu studia získal vysvědčení učitelské způsobilosti a postupně vyučoval na LŠU v Prostějově, Blansku a v Dětském ústavu v Brně - Králově Poli.

Koncertní činnost sólistickou ve hře na varhany pěstuje od roku 1951 až do dnešních dnů. Uskutečnil řadu koncertů v naší republice a v různých státech Evropy. Pro rozhlasové stanice a hudební nakladatelství Supraphon Praha natočil několik nahrávek české varhanní hudby. Je nositelem cen a vyznamenání z mezinárodních varhanních soutěží, včetně Pražského jara v roce 1958, kde mu byla udělena cena za nejlepší interpretaci české varhanní skladby a získal 4. místo ze 70 soutěžících.

V roce 1961 vstupuje jako odborný asistent na Pedagogickou fakultu. Z podnětu vedení fakulty a společenských složek se ujal také činnosti sbormistrovské, v níž využil svou dosavadní praxi. Ve své práci si byl vědom skutečnosti, že pěvecké umění patří k profesionální kvalifikaci učitele asi tak, jako k ní patří kultura řeči a celkové vystupování. Vrcholem jeho tehdejší sbormistrovské činnosti byla účast na celostátní Soutěži tvořivosti mládeže v Bratislavě v roce 1963, kde s Komorním sborem pedagogické fakulty získal 2. místo a uznání za nejlepší interpretaci lidové písně a dramaturgii soutěžního programu. Tento umělecký úspěch, hodnocený velmi příznivě na pedagogické fakultě, častá vystoupení na univerzitě i v Brně, zahraniční výjezdy do NDR a Jugoslávie a nárůst členské základny sboru, přivedly sbormistra na myšlenku ustavit pěvecké těleso pod patronací univerzity a proto podal v roce 1966 vedení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně návrh na začlenění Komorního madrigalového sboru do svazku FV ROH UJEP Brno. Návrh byl přijat a přinesl sboru další možnosti v rozvíjení uměleckých aktivit.

Kvůli potřebě vyšší umělecké odbornosti a lepších organizačních schopností studuje dr. Buček v letech 1967 - 1971 postgraduální studium na JAMU v Brně na katedře skladby, hudební teorie a dirigování obor řízení sboru, který ukončil absolventským koncertem s univerzitním sborem. Pracoval pod pedagogickým vedením prof. Josefa Veselky. Od něho převzal mnohé zásady a podněty týkající se dramaturgie, sborové interpretace včetně tempových, rytmických a agogických zákonitostí. Životním přesvědčením se mu stala Veselkova zásada: Intonovat a zpívat čistě není styl. Je to základní předpoklad, železná a nezbytná nutnost.

Ukončení studia mu umožnilo další rozvíjení pracovních činností na katedře HV, zejména v oblasti umělecké, pedagogické, vědecké a publikační. Způsob jeho práce mu časem přinesl ocenění na mezinárodním poli, bývá členem v různých soutěžních porotách, komisích, předmětových radách aj. Např. v roce 2007 byl předsedou poroty mezinárodní sborové soutěže Musica Religiosa v Olomouci.

Také vedení pedagogické fakulty a brněnské univerzity postupně oceňuje jeho práci. Získal čestný titul Vzorný pedagogický pracovník, Zasloužilý pracovník UJEP, bronzovou, stříbrnou a zlatou medaili UJEP a MU. Je nositelem různých cen, diplomů a plaket za činnost uměleckou, které obdržel na festivalech v tuzemsku i zahraničí.

Hubert Havránek

Chropyně, jako málokterého moravského městečka, se týká rozsáhlá beletristická tvorba. Literární tvůrce přitahoval především pohádkový motiv pověsti o králi Ječmínkovi i nezřetelná historie tamního bratrského školství, mající výraz ve známém úsloví „chodit do Chropyně na móresy“. V Chropyni se však také narodil Hubert Havránek, tvůrce, spojený s městečkem asi nejbytostněji. Prožil v něm krásná léta mládí, která v jeho mysli i díle už zůstala navždy spojena se starosvětským světem Hané, pomalu podléhajícího a rozkládajícího se pod náporem postupující průmyslové civilizace. I když Havránek v Chropyni sám již dávno nežil a stejně tak nikdo z jeho příbuzných, zachoval si k svému rodišti vždy aktivní vztah, navštěvoval je a mohl-li, i pomáhal a právem mu tedy patří dostatek místa na těchto stránkách. Měl třeba velký podíl na založení místní lékárny v roce 1932, zajímal se o přírodní rezervaci Zámecký rybník a napomohl tomu, že malé místní lázně byly uznány za léčivé. Není tedy divu, že se Havránek posléze stal dalším čestným občanem Chropyně, a to po takových osobnostech, jak byli František Palacký či hudební skladatel Emil Axman. Ke jmenování došlo v červenci 1947 při příležitosti Havránkových šedesátin.

Havránek sám se v Chropyni narodil 29. července 1887 v chudé rodině. Jeho otec Alois byl malým kancelářským úředníčkem ve službách tamního velkého cukrovaru, hlavním zdrojem obživy mnoha chropyňských obyvatel. Matka Teresie pocházela ze vzdáleného Slezska. Měl pět sourozenců, z nichž však dva zemřeli ještě v dětském věku. Malý Hubert byl velmi dobrý žák; měl ovšem velmi dobré učitele, mezi které patřil i Vilém Axman, tehdejší ředitel místní školy. Tu navštěvoval do r. 1898 a další dva roky navštěvoval měšťanskou školu v Kojetíně, která v Chropyni nebyla. Roku 1900 se stal studentem Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, což souviselo s přáním jeho rodičů, aby si jako své životní poslání zvolil kněžský stav. Navíc pro chudé rodiče to byla také jediná možnost, jak nadanému chlapci zajistit vyšší vzdělání. Havránek také po maturitě skutečně studoval teologii, ale pouze 7 semestrů. Přestože byl hluboce věřící, necítil se zřejmě vnitřně k tak zodpovědnému úkolu, jako bylo kněžství, povolán. V roce 1912 začíná v Praze studovat práva a v dubnu 1918, více než třicetiletý, promuje. Za svých studií, především v Kroměříži a v Olomouci, potkal řadu významných osobností; v Kroměříži to byl zvláště vynikající matematik, fyzik a astronom prof. dr. Vojtěch Nábělek, v Olomouci pak např. prof. Prečan, pozdější arcibiskup.

Po první světové válce, ve které konal vojenskou službu jak na ruské frontě (Halič) tak na frontě italské (u Gorice) našel v nově se rodící republice dobré uplatnění. Nejprve působil jako právník u policejního ředitelství v Praze, později přešel na ministerstvo zdravotnictví, kde postupně postupoval po úřednických hodnostech, aby se v roce 1945 stal sekčním šéfem v oboru zdravotně-právní judikatury, ve věcech péče o repatrianty a reemigranty a ve věcech subvencí pro soukromé zdravotní ústavy.

Hubert Havránek byl ženatý s Aloisií Binderovou, která rovněž psala básně, články a drobné povídky, a z jejich manželství vzešly tři děti. Po odchodu z činné služby žil Havránek nadále v Praze a pokračoval v drobné, mnohdy intimní literární práci, určené spíše pro přátele než pro veřejnost. Zemřel 11. února 1970.

Havránkovo dílo a zájmy byly poměrně pestré. Tak třeba rád maloval a leckterá svá rukopisná díla vyzdobil řadou vlastních kreseb. Jinou jeho vášní bylo fotografování. Poměrně časté cesty do zahraničí (Německo, Polsko, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie) mu umožnily vytvořit mnoho zajímavých fotografií, zvláště pak z dob jeho italského pobytu. Přitahoval jej rovněž film; zde se asi projevil vliv rodné Chropyně, kde nadšeným stoupencem „pohyblivých obrázků“ byl tamní kaplan a pozdější farář Jan Vévoda.

Co nás však zajímá nejvíce je oblast jeho literární tvorby, v níž se prolíná próza i poezie. Havránek začal literárně pracovat za studentských let v Praze, kde psal fejetony do deníku Čech a básně do měsíčníku Obzor. Zřejmě v důsledku válečných událostí se během 1. světové války odmlčel, aby se pak od roku 1924 věnoval literatuře již soustavně. Od poloviny dvacátých let pak lze nalézt mnoho jeho drobných povídek, básní, úvah, vzpomínek, recenzí a fejetonů v množství tehdy vycházejících listů.

Veřejnosti však byl nejvíce znám jako autor básnických sbírek a řady poměrně obsáhlých románů. Z těch prvých šlo o sbírky Pramen (1934), Písně o matce (1936) a Z plamenů srdce (1939). Z beletrie zaslouží mimořádné pozornosti sbírka fejetonů Duše Hané (1930), která do značné míry popisuje jeho vzpomínky na domov a mládí. Napsal také hodně románů, např. Děvče z fabriky, o dělnici v chropyňském cukrovaru (1931), Pro lásku (1931) a Vykoupení lásky (1932), Za lepším chlebem (1932), Přístav v bouři (1933) aj.

Havránkovo dílo působí v dnešní době rafinovaných literárních postupů jaksi staromilsky a mnohdy naivně. Ve většině románů se setkáváme také s linií příliš popisného pohledu na svět, život v něm je jaksi plochý, a řešení jeho konfliktů až příliš připomínající laciné ženské romány a klišé z proslulé Červené knihovny 30. let. Přesto se nemůžeme domnívat, že by autor sám byl při tvoření veden nějakou povrchností; ba právě naopak. Havránek ke své tvorbě přistupoval vážně a odpovědně, veden snahou svět a především lidi v něm zlepšit, změnit jejich špatné morální chápání života v lepší. V románech lze fakticky nalézt odraz tří prvků, které formovaly spisovatele jako osobnost a které se přenášely do jeho myšlení. Jsou to: rodinné prostředí (především úcta k rodině, k otci, k matce, k manželskému svazku, jistot člověka ve světě…), zbožnost, víra, katolictví (z nich plynoucí všudypřítomná linie etických a morálních hodnot, které musí člověk i za těžkých životních situací dodržovat) a konečně skutečnost, že jeho dílo vyrůstá z půdy rodné Hané (v krajině svého dětství našel většinu podnětů ke své tvorbě).

Stručně řečeno, Havránkova tvorba dnes asi své obdivovatele nenalezne. Byla příliš dobově podmíněna, snad skutečně určena jen pro třicátá léta tohoto století, na jejichž počátku také nejvíce vznikala a kdy měla i své zázemí. Co snad je však nadčasové, je to, jak Havránek uchoval svět Hané, jaká bývala ještě za jeho mládí a jak postupně mizela v hvizdech továrních sirén. A pro Chropyni pak bude mít Havránek význam trvalý, neboť ta pro něj vždy byla jistota života, k ní se vracely znovu a znovu jeho vzpomínky.

Antonín Homolík

Antonín Homolík se narodil v Chropyni 29. května 1874. Vychodil obecnou školu v Chropyni a hospodářskou školu v Kroměříži. Po studiu převzal hospodářství na č. p. 50. Již jako 28letý zemědělec byl zvolen starostou rodné obce, jejíž povznesení si vzal jako svůj životní cíl. Starostovský úřad vykonával v letech 1902 – 19 a 1921 – 29. Za jeho starostování byla postavena nová škola (r. 1906), která byla později rozšířena o pravé křídlo (1922). Spolu se školou byly postaveny 4 učitelské vilky a dům pro ředitele. Dále byla v období jeho starostování provedena kanalizace obce, vydláždění ulic, elektrizace městečka (r. 1921), odvodnění pozemků, zaveden telefon (1922), rozšířen a podporován stavební ruch, do kostela pořízeny nové zvony, získáno právo pro pořádání týdenních trhů, zřízen chudinský fond, zkrátka, jak praví kronika: „co se v obci v letech jeho starostování podnikalo, téměř za vším stál on“.

Antonín Homolík byl člověk obětavý, čestné povahy a pokrokový. Kdo potřeboval pomoci, přímluvu nebo intervenci u některého úřadu, mohl se na něj obrátit a on pomohl všem (i svým politickým odpůrcům). Obraceli se na něj občané ze širokého okolí, neboť jeho jméno a ochota se přimluvit byla známa široko daleko.

Byl předsedou místní školní rady, konkurenčního výboru, odvodňovacích družstev, jednatelem chropyňské Občanské záložny, dlouholetým starostou jednoty Sokol, členem předsednictva Středomoravské župy, předseda chropyňského pěvecko-hudebního sdružení Smetana, ředitelem Kontribučenské záložny v Kroměříži, členem správní rady Moravské agrární a průmyslové banky v Kroměříži a spoustu dalších.

V roce 1927 však onemocněl zákeřnou chorobou, která ukončila jeho život 27. května 1929 ve slovenských Matliarech u Tatranské Lomnice. Byl mu vypraven pohřeb na náklady obce. Konal se 30. května. Církevní obřady provádělo 5 kněží a rozloučit se s ním přišlo velké množství lidí z celého okolí.

Jelikož starosta Homolík vynikal moudrostí a rozvahou, kterými nešetřil, odhalili mu 8. června 1930 občané Chropyně bustu uprostřed obce. Německým fašistům však jeho pomník nevyhovoval, takže ho jednoduše odstranili. Po válce se objevil v Praze v hromadě šrotu. Byl převezen do rodné obce a znovu slavnostně odhalen. Ovšem ani totalitní režim dlouho nepřál odkazu významného starosty a rozhodl o odstranění sochy. Rodina nečekala na násilné zničení a ukryla ji. Kronika z roku 1962 (značně poznamenaná svou dobou) říká o jejím odstranění toto: „Rada MNV jednala ve schůzi 7. září 1962 o návrhu výboru místní organizace KSČ, aby byla z parku odstraněna busta Antonína Homolíka, který za svého starostenství v období první republiky neměl dobrý poměr k dělnické třídě a ke komunistické straně. Bylo rozhodnuto, aby předseda MNV projednal odstranění busty s dr. Ladislavem Homolíkem. Než k tomu došlo, byla přes noc stržena bronzová hlava z podstavce. Příbuzní si ji odvezli domů.“

Až po mnoha letech, 28. října 1995, byla busta starosty Antonína Homolíka znovu odhalena a jeho památka za přítomnosti vnuků, představitelů města a mnoha chropyňských obyvatel uctěna.

Helena Železná-Scholzová

se narodila 16. srpna 1882 v Chropyni. Byla sochařkou a dlouhá léta žila v Římě. Studovala a pracovala ve Vídni, v Berlíně, v Paříži, v Bruselu (u belgického sochaře van der Stappena), ve Florencii a v Římě.

Rané mládí strávila na zámku svého otce Dr. Alberta Scholze v Třebovicích u Opavy. Roku 1930 vedla ve Veselí nad Moravou americký kurs folkloristického kreslení, malování a plastiky. Na Moravě a ve Slezsku jsou od ní dva velké reliéfy „Orfeus“ v městském divadle v Ostravě, pomník padlým v Těšíně, v soudní budově ve Fryštátě socha „Spravedlnost“ a reliéf „Soud“, pak 10 bronzových reliéfů pro kostel sv. Hedviky v Opavě. Portrétovala prezidenta T. G. Masaryka, kardinála Koppa, Lady Sybil Grahamovou aj. Její další plastiky jsou umístěny v Římě a Paříži. Její díla imponují osobitým slohem, ale svědčí též o vlivech, jimiž na ni působili Belgičané, Rodin, italský sochař Wild a zvláště pak sochařské umění italských quatrocentistů.