Antonín Ugwitz

Antonín Ugwitz patří obětavé a národnostně uvědomělé české učitele přelomu 19. a 20. století. Ač rodák z Prostějova (*1854), stal se pro něho velmi blízkým kraj kolem Nového Jičína. Od roku 1886 do roku 1899 totiž působil v Žilině – německé vesnici u Nového Jičína. Krátce po svém příchodu se tam zapojil do organizování českého národního života a podílel se na založení a činnosti řady českých kulturních a hospodářských spolků. V roce 1898 vydatně přispěl k oslavám 100. výročí narození Františka Palackého. Celý život se aktivně věnoval své zálibě – historii. Přesněji řečeno, nešlo u něj ani tak o zálibu, ale o součást jeho národního vyhraněného českého povědomí, kdy prostřednictvím historických faktů stavěl hráz německé rozpínavosti v oblasti, v níž žil.

To bylo možná také důvodem k tomu, že byl roku 1899 přeložen do Chropyně, kde nastoupil jako učitel na místní obecné škole. Z Chropyně odešel v roce 1903, kdy kvůli svému zdraví požádal o přeložení. V letech 1903 – 1907 vystřídal postupně školy v Přerově a Tovačově. V roce 1907 odchází do Prahy, kde ve svých 53 letech podléhá těžké nemoci.

V době, kdy Ugwitz působil v Chropyni, byla Chropyně velkou vesnicí, či spíše městečkem, s 315 domy a 2549 obyvateli, z nichž pouze 36 se hlásilo k německé národnosti. Šlo o vyspělou zemědělskou obec (katastr 1826 ha; v obci bylo 71 koní, 538 ks skotu a 400 ks bravu) napojenou na železniční síť (Kojetín – Přerov). V obci byl velký akciový cukrovar, mlýn, pila a různá drobná řemesla.

Jako učitel neměl Antonín Ugwitz problémy. Výborně jej charakterizoval A. Otáhal Plešovský: „Byl výborný učitel, který svoje povinnosti školní konal svědomitě, tak, že přes všecku jeho mimoškolní činnost a neohroženost vlasteneckou školské úřady nikdy si na něho netroufaly s onou rozhodností, která bývá postrachem duší slabých a poddajných. Těchto vlastností Ugwitz neměl.“

Antonín Ugwitz ani po příchodu do Chropyně nepřerušil svá vlastivědná bádání. Svůj volný čas věnoval jednak zpracovávání řady materiálů, vztahujících se k Novojičínsku, k němuž si zřejmě vytvořil hluboký osobní vztah, jednak začal studovat materiály k dějinám Chropyně. Faktem je, že na každém novém místě svého působení se okamžitě vrhal do poznání historie místa a v této historii se dokázal také rychle zorientovat.

Důvod, proč je Ugwitz zařazen mezi významné osobnosti města, však spočívá v tom, že za svého chropyňského působení zpracoval a zveřejnil první přehled dějin městečka. Stalo se tak roku 1902, kdy v novinách Hlasy z Hané, vydávaných v Prostějově, vyšlo postupně osm pokračování „Paměti Chropyně“. Paměti, svědčící o značné autorově píli, zachycují osudy městečka od nejstarších dob; vlastní líčení dějin Chropyně sahá do 13. století. Vedle literatury vycházel ze studia pramenů, především z materiálů uložených v obecním archivu a v zámeckém arcibiskupském archivu v Kroměříži. Jeho práce se přiřazuje k těm vlastivědným dílům, která v prvých letech dvacátého století vznikala díky činnosti uvědomělých, vlastenecky smýšlejících českých učitelů, kněží a úředníků na několika místech regionu. Ugwitz po svém novinovém publikování vydal vlastním nákladem tyto dějiny i jako drobný spisek pod názvem „Paměti městečka Chropyně“, jehož cena činila 30 haléřů; výtěžek měl být věnován na výstavbu místní sokolovny.

Při hodnocení činnosti Antonína Ugwitze v Chropyni se můžeme ztotožnit se slovy, zveřejněnými na konci krátkého nekrologu publikovaného v Selském archivu: „Jakožto prostý učitel vykonal práci hodnou naší úcty, tudíž zasloužil si vděčné paměti.“